Srdce na pravém místě ukázal rotný Jiří z Lipníku nad Bečvou. Uspořádal sbírku pro děti z dětského domova

Od začátku listopadu do poloviny prosince letošního roku působil rotný Jiří S. ze 143. zásobovacího praporu v týdenních turnusech jako instruktor 1. čety 2 výcvikového kurzu základní přípravy ve Vyškově. Společně s kolegy z kurzu a instruktory uspořádal sbírku pro Domov dětí v Lipníku nad Bečvou. V úterý 13. prosince předal Jirka krabice plné ovoce a sladkostí dětem. Ty jej za odměnu zasypaly spoustou všetečných dotazů na službu vojáka v armádě a pohostily čerstvě upečeným vánočním cukrovím.

Jak vše vzniklo aneb „Mikulášský dar dětem“ (příběh napsal rotný Jiří S.)

Bylo to jednoho dne, tak uprostřed října. Přišel za mnou vrchní praporčík roty, jestli bych neměl zájem zúčastnit se kurzu Základní přípravy u Vojenské akademie ve Vyškově jako externí instruktor. Chvíli mi to vrtalo hlavou a nakonec jsem si řekl: „Proč ne? Výzvy mám rád a toto byla výzva s velkým „V“. Bral jsem to i jako dobrou zkušenost. Po nástupu do Vyškova na začátku listopadu jsme se seznámili s četou rekrutů. S velitelem čety a dalšími třemi instruktory jsme se hned domluvili na střídání směn tak, abychom zabezpečili služby o víkendech.

První dva víkendy jsem byl doma a přišel dvoutýdenní blok nepřetržitého vojenského výcviku. Díky tomu jsme každý den dostávali přídavky stravy, které vždy obsahovaly nějakou tu sladkost, oplatek a čokoládu plus nějaké vitamíny ve formě ovoce. Sám sladké nejím, tudíž se měl můj syn po návratu na co těšit. Dobroty se kupily a kupily. A situace se opakovala, když přišel další blok výcviku. Sladkosti v polici opět přibývaly. Říkal jsem si, že na jednoho kluka, který má vše, na co si vzpomene, je toho až příliš. Ten den jsem, jako obvykle, volal se manželce. Povídali jsme si a tak jsem zmínil i přebytek sladkostí. „Co s nimi?“ zeptal jsem se manželky a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.  „Můžeš tím udělat někomu radost,“ řekla moje žena. „Třeba dětem v nějakém domově.“

Ještě jsme prohodili pár slov a hovor ukončili. Asi je to mou povahou, proto se mi nápad líbil a hned jsem vymýšlel, co s tím a za pak byl nápad na světě. To, co nastřádám sám, je pro dětský domov málo, ale snad se i v četě najde někdo, kdo by dobrovolně a rád udělal to, co já. Nápad jsem přednesl a většina kolegů a vojáků z čety souhlasila. A pak začal kolotoč. Zkontaktoval jsem vedení dětského domova v Lipníku nad Bečvou. A proč zrovna tento domov? Napadlo mě to jako první, neboť tady žiji a je tu i má domovská posádka, 143. zásobovací prapor. Abych však mohl uskutečnit předání jménem kurzu základní přípravy, přesněji řečeno 1. čety 2. výcvikového kurzu základní přípravy, oslovil jsem nadřízené a nápad se dočkal obrovské podpory. Pak jsem o pomoc požádat také naši pověřenou tiskovou mluvčí rotmistryni Petru Novákovou, která byla mile překvapena a nabídla mi plnou podporu.

S nápadem darovat sladkosti a ovoce Dětskému domovu v Lipníku nad Bečvou souhlasila také celá četa vojínů a vojínek. Byli rádi, že svačinky, které jim přebývaly, našly své místo a současně mohly udělat radost dětem před vánoci. Jednomyslně se shodli na tom, že to pro ně,  jako pro nové nastupující vojáky byla první možnost pomoci potřebným.  A tato jejich podpora chytla mne i ostatní instruktory doslova za srdce. Teď už jsem věřil, že se vše povede a těšil jsem se na to, že dětem nejen pomůžeme, ale uděláme jim i radost.  Na konci kurzu, 12. prosince, jsem se rozloučil s četou a ostatnímu instruktory a následující den jsem odjel do dětského domova, abych dar předal. Vybralo se velké množství sladkostí různého druhu a široká škála ovoce.

Společně s rotmistryní Petrou, která vypracovala krásný darovací dekret, jsme i dary vyrazili do Dětského domova v Lipníku nad Bečvou. Už při příjezdu na nás čekala hrstka dětí s vychovatelem. Při vykládání krabic z auta jim jen oči jiskřily. Pozdravili jsme se a udělali si společnou fotku. Pozvali nás na šálek čaje a netrpělivé ručky už se ochomýtaly kolem bedýnek. „Berte si, však se to pro vás,“ pobídl jsem děti. Byl to krásný pocit, vidět jejich rozzářené tváře. S úsměvem od ucha k uchu a hřejivým pocitem na srdci jsme se rozloučili.

Děkujeme za krásný příběh a ochotu pomáhat druhým :-)