Na dva týdny strážným andělem

Nemocnice Ústí nad Orlicí byla jedním z mnoha zdravotnických zařízení, která požádala na konci loňského roku armádu o pomoc při zajištění péče o pacienty. Celkem dvanáct vojáků ze 143. zásobovacího praporu se zde opět na několik týdnů stalo součástí personálu působícího na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení a na místní Jednotce intenzivní péče. Bez zdravotnického vzdělání, ale s plným nasazením, disciplínou, psychickou odolností a fyzickou zdatností.

V první čtveřici logistiků, kteří vyměnili zelené maskáče za nemocniční oblek, byl i desátník Zdeněk D. Po dobu čtrnácti dnů byl posilou zdravotníkům na Jednotce intenzivní péče. Mezi pacienty oddělení, kteří spadali pod přímou obslužnou péči desátníka Zdeňka, byl i sedmdesátiletý Luděk V.

„Staral jsem se o něj. Vždy podle toho, co mi řekly sestry anebo co mi sdělil sám, že potřebuje. Taková ta standardní výpomoc s hygienou, stravou, odvozem na vyšetření a tak. Po lidské stránce jsme si s panem Luďkem opravdu sedli. Je ve věku mého táty. Zpočátku byl na JIPce a poté jej převezli na jiné oddělení. Docházel jsem za ním každý den, nosil mu noviny, chodil si s ním povídat, aspoň na chvíli. Do dnešního dne jsme spolu díky telefonu v kontaktu,“ vzpomíná desátník Zdeněk.

Po propuštění z nemocnice napsal pan Luděk veliteli 143. zásobovacího praporu, podplukovníkovi Miroslavu Havelkovi, děkovný dopis. Píše v něm: „V dané situaci byl pro mne takovým strážným andělem. Poskytl mi tolik potřebnou psychickou oporu v nelehkých chvílích.“ Při čtení dopisu desátník Zdeněk pokyvuje hlavou. „Ano, říkal o mně, že jsem miliónový kluk,“ dodává s úsměvem.

Desátník Zdeněk se snažil vyhledávat i další možnosti a způsoby jak pomoci a být přínosem. Společně s ostatními nasazenými kolegy se rozhodl darovat to nejcennější, a tím je krev. Během působení v Ústeckoorlické nemocnici navštívil transfúzní stanici a odběrem krve se zařadil mezi bezpříspěvkové dárce. Současně tím podpořil praporní tradici čtvrtletního dárcovství krve našich vojáků z Lipníku nad Bečvou.

Nasazení v nemocnici desátník Zdeněk vnímá jako nezapomenutelnou zkušenost. „Hned bych jel zase. Člověku to zprvu trvá, než se zapracuje a pochopí tamní žargon. Ale pak si zvykne. A v tom kolektivu, jaký v Ústeckoorlické nemocnici je, bylo moc fajn pracovat,“ říká desátník Zdeněk.

 „Vojáci se snaží rychle zaučit a být plnohodnotnými členy týmu. Většina z nasazených chce své nabyté zkušenosti dále rozvíjet a žádají o opětovné vyslání do zdravotnického či sociálního zařízení. Jsem na naše vojáky skutečně pyšný. Nejen, že odvádějí perfektně svou

práci, ale především za to, že v nemocnicích zanechali i něco navíc. Děkovný dopis od pana Luďka je toho důkazem,“ hodnotí nasazení vojáků podplukovník Miroslav Havelka.

Autor textu: rtm. Mgr. Petra Nováková